Na sklonku druhého tisíciletí, dva tisíce let od údajného zrození Ježíše Krista, se King Diamond podruhé v kariéře své stejnojmenné kapely (prvně tomu bylo na albu „The Eye“ z roku 1990) rozhodl vyjít při vyprávění svých chladivě podmanivých hororových příběhů z poněkud více reálnějšího (i když …) základu a sáhnul k legendám opředené francouzské vesničce Rennes-le-Château a velice ošemetného tématu - totiž k Bohu a právě Ježíši Kristu. Učinil tak ovšem s noblesou sobě vlastní, což se odrazilo ve znovu velmi poutavém a barvitém vyprávění, na hony vzdáleném prostému popírání existence těch dvou jmen.

Základem pro jeho magickou hru se slovy se tentokráte stal příběh vyprávěný jakýmsi dítkem temnot, jež vykládá o tom, že Ježíš Kristus ve skutečnosti nezemřel, že byl sice mučen, ale přežil, a na místě jeho mučení byl postaven záhadný chrám. K tomuto místu se tmavým lesem nevědomky přibližuje bloudící mladý muž, když se mu do cesty staví nápadně veliký vlk a odvádí jej do zmíněného chrámu. Tam se z vlka stává krásná mladá žena jménem Angel, mladý muž s ní stráví několik nejúžasnějších dní ve svém životě a zaslepen láskou jen matně vnímá, jak moc divné, temné a ponuré místo je onen chrám a jak divné bytosti se tam pohybují. Dívka se mu pak svěří, že na tom místě čekala na jeho záchranu, že musí začít chrám hlídat místo ní a ona se tím zbaví kletby a odsouzení k smrti, i když si pak nebude pamatovat nic z jejich lásky. Mladík se k tomu ní uvolí a zůstává pak v chrámu sám. Plouží se jeho odpudivou temnotou a stále víc a víc si uvědomuje, jak strašné je to vlastně místo, a že je tady asi něco v nepořádku, obzvláště když si všímá takových maličkostí, jako že na rozdíl od obyčejného chrámu jsou v tomto naprosto nepochopitelně dvě kazatelny.

Usoužen smutkem, samotou a strachem se pak rozhoduje pro sebevraždu, když objevuje tajný vchod do podzemí. Vydává se tedy do katakomb, nachází tam groteskní sochu panny Marie a poté, co ji rozbije, uvnitře ní i sechlé torzo postavys trnovou korunou, možná tedy samotného Ježíše Krista. V náhlém záchvatu šílenství, volající Boha i Satana na pomoc, utíká zpět z katakomb. Odtud se ale za ním po celém chrámu rozlije nevídané světlo, v jehož oslepující záři spatří několik zkroucených těl a tváří, jakýchsi "Entit", jež mu vysvětlují, že vkročil do míst, kam lidská noha nesmí, a že oni jsou jedinými ´nejvyššími´, jedinými vládci všeho zla a dobra, vodícími Boha i Satana jakou loutky na svých nitkách. Ve zmateném a mlžném konci pak mladík páchá sebevraždu, a křičí, že "tohle je opravdu strašné místo" neboli opakuje znění nápisu nad vchodem do samotného chrámu.

Dojem, který na posluchači musí zůstat po tomto vskutku téměř nepozemském vyprávění, je pak ještě znásoben provedením celého CD, které nejenže se může honosit zřejmě nejpovedenějším obalem KING DIAMOND všech dob, velmi trefně zobrazujícím podstatu celé nahrávky, ale které zároveň nabízí opravdu dokonale dvojsmyslnou zadní stranu. Pokud totiž držíte CD správně předkem k sobě a otočíte jej, můžete získat dojem, že zadní strana je obráceně posazená, s ohledem na písmenka vzhůru nohama, i když malý křížek s Ježíšem je postavený správně. Proto tedy můžete zadní stranu CD otočit tak, aby písmo bylo správně, ale pak je obrácený zase křížek. Máte tak vlastně možnost vybrat si, zda Bůh nebo Satan, i když vzhledem k samotnému cédéčku je to vlastně úplně jedno, stejně jako je jedno, koho volá hlavní hrdina při svém útěku z katakomb. Další z důkazů o Kingově šíleném šibalství je opravdu hmatatelný.

Ostatně, hmatatelné je i vše ostatní. Výměna druhého kytaristy a baskytaristy neznamenala pro kapelu žádný závažnější okamžik, soudě dle toho, že novicové se výborně zapracovali (zejména Drover šlape svému předchůdci Simonsenovi na paty), a tak se vlastně v nahrávacím studiu nemohlo a ani neodehrálo nic překvapivého. King Diamond s Andym LaRocquem dali znovu dohromady své autorské hlavy, aby sepsali další várku excelentního materiálu, a znovu se jim to (tentokráte hlavně Andymu, protože zejména v jeho věcech je cítit větší napětí), snad už i logicky, téměř bezvýhradně povedlo. Trochu pozanevřeli na mohutné klávesové plochy (ne úplně - výjimkou může být i snad největší pecka celého alba, titulní „House Of God“, opřená o chladivý zvuk kostelních varhan), ale to určitě nemění nic na kvalitě věci, zvláště když zřejmě opět nastal čas pro syrovější kytarové záležitosti („The Trees Have Eyes“, „Black Devil“, „The Pact“ nebo „This Place Is Terrible“), v nichž se odehrávají hotové kytarové orgie, jako divoký kůň nezkrocenými a nezkrotitelnými riffy počínaje a početným zástupem barevných a přiléhavých vyhrávek a sól konče. King navíc přispěchal i s dalšími, dosud neslyšenými výrazy hlasu (vychutnejte si jeho táhlé vlčí vytí v „The Trees Have Eyes“) či další porcí dramatických podob (husí kůži nahánějící Angelino vysvětlení „… nic, nic … nic netrvá věčně“ /“The Pact“/) a tak nezbývá než jen doplnit, že s miléniem se KING DIAMOND rozloučili opravdu královsky.

Soudný člověk od nich také mohl jen stěží očekávat něco jiného, stejně tak jako se už v okamžiku doznění poslední noty dalo předpokládat, že královské bude i přivítání milénia dalšího. A ať už LaRocqueho ke Kingovi kdysi přivedl Bůh, Satan nebo Oni (kteří, to už nechám na vás), jedno je jisté. Takováhle osudová setkání určitě nejsou jen dílem náhody. O to víc si jich važme, zvláště když za to doopravdy stojí.